Naučná stezka Mrákavy

Seznam zastávek

1. Lípa malolistá, lípa velkolistá
2. Jírovec maďal
3. Modřín opadavý, další zástupci borovicovitých
4. Dub letní, dub zimní, dub červený
5. Smrk ztepilý
6. Borovice lesní, jeřáb ptačí
7. Buk lesní, bříza bělokorá
8. Javor mléč, javor klen

Informační náplň

Zastávka 1

• uvítání na stezce, základní informace
• lípa malolistá
• lípa velkolistá

Vyobrazení:

lípa malolistá, lípa velkolistá

Zastávka 2

• jírovec maďal
• k historii Mrákav – těžba pískovce

Vyobrazení:

jírovec maďal

Zastávka 3

• modřín opadavý
• další zástupci čeledi borovicovitých
• k historii Mrákav – těžba pískovce

Vyobrazení:

modřín opadavý, borovice lesní, smrk ztepilý, jedle bělokorá

Zastávka 4

• dub letní
• dub zimní
• dub červený
• k historii Mrákav – použití pískovce

Vyobrazení:

dub letní, dub zimní, dub červený

Zastávka 5

• smrk ztepilý
• topol osika
• k historii Mrákav – konec těžby pískovce

Vyobrazení:

smrk ztepilý, topol osika

Zastávka 6

• borovice lesní
• jeřáb ptačí
• k historii Mrákav – stavba hájovny

Vyobrazení:

borovice lesní, jeřáb ptačí

Zastávka 7

• buk lesní
• bříza bělokorá
• k historii Mrákav – výstavba naučné stezky

Vyobrazení:

buk lesní, bříza bělokorá

Zastávka 8

• javor mléč
• javor klen
• k historii Mrákav – obnova naučné stezky

Vyobrazení:

javor mléč, javor klen

Kompletní texty informačních panelů

Zastávka 1

Vítejte na naučné stezce Mrákavy. Stezka je okružní, dlouhá přes 1 km. Na 8 zastaveních se postupně představí 15 stromů. Stromy se podle podobných znaků řadí do „rodin“, tzv. čeledí, stejně jako se děti podobají svým rodičům. Každý strom má v různých jazycích své jméno, které bývá odvozeno například od tvaru nebo barvy jeho listů, od barvy kůry, případně vlastností dřeva.

Na dalších zastaveních je také část příběhu z historie Mrákav, které své jméno dostaly zřejmě podle temných hvozdů.

S přáním hezkého dne Vaše stromy.

LÍPA MALOLISTÁ – LÍPA VELKOLISTÁ

Čeleď LÍPOVITÉ zahrnuje přes 450 druhů stromů, keřů i bylin. U nás jsou původní jen dva z nich – lípa malolistá a lípa velkolistá.

Lípa malolistá (srdčitá) (Tilia cordata)

Na rubu je list v rozvětvení žilek rezavě chlupatý. Květenství má bohatší, se 4–10 drobnějšími květy. Kvete v červnu až červenci. Plody jsou drobné, kulaté nažky, nezřetelně hranaté a měkké. Nažky lze prsty lehce smáčknout. Listy jsou zpravidla menší než u lípy velkolisté.

Lípa velkolistá (Tilia platyphyllos)

Na rubu listu v úhlech žilek je bíle zbarvené chmýří. Květenství po 3–5 květech je větší. Kvete v červnu, zpravidla o 1–2 týdny časněji než lípa malolistá, a plody jsou větší, zřetelně žebernaté, tvrdé nažky. Nelze je prsty smáčknout a často přetrvávají na stromě přes zimu.

Lípa má hluboké a silné kořeny, chrání ji proti vyvrácení větrem, proto může růst i osamoceně v polích. Jádro kmene často podléhá hnilobě, a proto se ve starých stromech objevují dutiny. Květy jsou nažloutlé, medově voňavé, uspořádané v květenství s nápadným podpůrným listenem. Po dozrání opadává plodenství vcelku i s listenem, který pomáhá šíření plodů větrem. Květy lípy jsou medonosné, připravuje se z nich také čaj proti nachlazení a horečce.

Dřevo má narůžovělou barvu, je měkké, lehké, snadno štěpné a ve štěpných plochách hedvábně lesklé. Využívá se v řezbářství, při výrobě hraček, tužek či různých modelů. Z lipového lýka se dříve zhotovovaly provazy, boty a rohože.

Lidé si lip velmi vážili a vysazovali je na návsích, u chalup, v alejích podél cest a u božích muk. Lípa je velmi často zmiňovaná v lidových bájích a pověstech. Také proto byla prohlášena v době národního obrození za český národní strom.

Český název: LÍPA je původní, pradávné slovanské slovo.

Latinský název: Tilia pochází z řeckého slova „ptilon“ = křídlo. Křídlu se podobá podpůrný listen. Druhový název cordata (lípa malolistá) pochází z latinského „cor“ = srdce, podle srdčitého tvaru listu i koruny stromu. Druhový název platyphyllos (lípa velkolistá) znamená širokolistý nebo ploskolistý.

Vyobrazení:

lípa malolistá, lípa velkolistá

Zastávka 2

JÍROVEC MAĎAL (Aesculus hippocastanum)

Čeleď JÍROVCOVITÉ zahrnuje asi 25 druhů. V České republice není žádný druh původní.

Kromě jírovce maďalu, který pochází z Balkánského poloostrova, se u nás vysazuje také jírovec pávie s červenými květy nebo jírovec žlutý s květy žlutými.

Jírovec je listnatý strom s košatou korunou a nízkým kmenem. Listy jsou dlanitě složené, zpravidla 5–7četné a lístky mohou být až 30 cm dlouhé. Pupeny jsou nápadně velké a lepkavé. Kvést začíná v květnu, květenstvím je svícnovitá lata. Květy jírovce jsou medonosné. V říjnu dozrávají plody, třídílné tobolky s velkými semeny zvanými kaštany.

Jírovec je osvědčenou zahradnickou dřevinou s velkými ozdobnými „svícny“ bílých květů a sytě žlutým podzimním zbarvením listů. Pevné dřevo se využívá ve stavebnictví a k výrobě nábytku, získává se z něho hnědé a černé barvivo. Lesníci používají kaštany jako zimní krmivo pro lesní zvěř. Kaštany obsahují vitamín B, jsou však velmi hořké. Jedlé kaštany pocházejí z jiného stromu, kaštanovníku setého z čeledi bukovitých.

Jírovec maďal je v dnešní době silně ohrožen klíněnkou jírovcovou, což je okrově hnědý motýlek s bílou kresbou na křídlech. Jírovcům škodí larvy klíněnky. Vyžírají zelené pletivo uvnitř listů, listy hnědnou a předčasně opadávají. Tím se zastaví fotosyntéza a s ní tvorba cukrů, potřebných pro růst stromu a tvorbu nových listů. Při opakovaném napadení je strom oslaben a může uhynout. Množení klíněnky můžeme omezit včasnou likvidací spadaných listů.

Český název: JÍROVEC je zřejmě odvozen od slova „jarý“, jímž se dříve označovala hořká chuť. Lidově je nazývaný „kaštan“ nebo též „kaštan koňský“.

Latinský název: Aesculus hippocastanum pochází z latinských slov „hippo“ = kůň, „edo“ = jím a „esculus“, což je označení pro jírovec s jedlými plody.

K historii Mrákav

Právě jsme se ocitli v roce 1795. Všude kolem nás se rozléhají hlasy kameníků a tlukot nářadí. S obrovskou námahou ulamují kvádry pískovce zvaného „žehrovák“.

Vyobrazení:

jírovec maďal

Zastávka 3

MODŘÍN OPADAVÝ (Larix decidua)

Čeleď BOROVICOVITÉ zahrnuje z našich domácích stromů smrk, jedli, borovici a modřín.

Modřín je naším jediným jehličnanem, který na zimu opadává. Kmen má zpravidla rovný. Jeho koruna je štíhlá, kuželovitá, větvení je nepravidelně přeslenité. Hlavní větve odstávají od kmene v pravém úhlu a mívají konce prohnuté vzhůru. Na větvích si můžeme všimnout tzv. brachyblastů, což jsou trvale zkrácené větévky. Na nich vyrůstají svazečky krátkých, měkkých a světle zelených jehlic. Drobné, vejčité šišky dozrávají koncem roku, zůstávají na stromě a semena z nich vypadávají až příští jaro. Borka je rezavě šedá, jemně rozpraskaná, u starých stromů však hluboce rozpukaná.

V lesích jsou modříny vysazovány na návětrné straně, protože jsou odolné vůči větru a chrání tak ostatní stromy před vývratem. Modřínové dřevo je pevné a poměrně lehké, odolává i pod vodou. Zajímavé je i jeho vybarvení. Jádro je červenohnědé, blíže ke kůře dřevo žloutne. Používá se k výrobě oken, dveří, nábytku a na obklady stěn.

Obyvatelé šumavské vesničky Borová Lada měli dříve pěkný zvyk vysazovat při narození dítěte modřín. Ještě dnes můžeme v kraji spatřit tyto památeční stromy staré více než 100 let.

Český název: Dříve se MODŘÍNU říkalo ve všech slovanských jazycích „brin“. V češtině se nakonec ustálil název „modřín“, na Slovensku „smrekovec“. Na Moravě se však dodnes označuje jako „břim“ či „břiňka“. V jižních Čechách se můžeme setkat i s názvem „křivánčí“.

Latinský název: Druhový název decidua znamená opadavý.

Další zástupci čeledi borovicovitých

Borovice lesní (Pinus sylvestris) – modrozelené dlouhé jehlice vyrůstají na brachyblastech ve svazečcích po dvou. Jsou tuhé, tmavé a na hřbetní straně vyklenuté. Borka má červenohnědou barvu.

Smrk ztepilý (Picea abies) – jehlice jsou čtyřhranné, ostře špičaté, lesklé a vyrůstají samostatně kolem celé větvičky. Smrk má dlouhé šišky rostoucí svisle dolů a zralé šišky na rozdíl od jedle shazuje vcelku. Má červenohnědou šupinatou borku.

Jedle bělokorá (Abies alba) – jehlice jsou zploštělé, na rubu mají dva bílé podélné proužky a vyrůstají samostatně na větvičce ve dvou řadách proti sobě. Dlouhé válcovité šišky rostou vzhůru a rozpadají se již na stromě. Borka je hladká, tmavošedá.

K historii Mrákav

Stále se nacházíme v 18. století. Slyšíte? V lomu probíhá těžba pískovce. Musíme dávat pozor, abychom nepřekáželi v cestě dělníků, „kolečkářům“. Jejich hlavním úkolem je odvážet nepotřebné úlomky pískovce z lomu. Je to nesmírně namáhavá práce, a tak není divu, že veškerý obsah koleček končí nedaleko. Kolem lomu tak vznikají dodnes patrné malé kopečky.

Vyobrazení:

modřín opadavý, borovice lesní, smrk ztepilý, jedle bělokorá

Zastávka 4

DUB LETNÍ – DUB ZIMNÍ – DUB ČERVENÝ

Do čeledi BUKOVITÝCH dále řadíme buk lesní, který spolu s dubem patří mezi naše důležité hospodářské dřeviny, či kaštanovník jedlý, který je u nás vysazovaný a má jedlé plody.

Dub letní (Quercus robur)

Lidově je nazývaný „křemelák“. Čepel listu je nepravidelně laločnatá a sbíhá se ke krátkému řapíku tak, že tvoří „ouška“. Žertem se říká, že má „kalhotky“, podobně jako se v létě nosí krátké kalhoty. Plodem jsou nažky zvané žaludy, které u dubu letního vyrůstají na dlouhé stopce.

Dub zimní (Quercus petraea)

Lidově je nazývaný „drnák“. Čepel listu je také laločnatá. Na rozdíl od dubu letního se však sbíhá k dlouhému řapíku a chybějí zde „ouška“. Říká se, že má „dlouhé kalhoty“, které se nosí v zimě. Žaludy dubu zimního jsou krátce stopkaté.

Dub červený (Quercus rubra) pochází ze Severní Ameriky. Má velké, lesklé listy, které se na podzim barví zářivě červeně. Listy mají dlouhé řapíky, na rozdíl od obou předchozích druhů jsou laloky listů zubaté a špičaté. Žaludy jsou velké a sedí jen nejspodnější částí v plochých číškách, které přirůstají k větvičce velmi krátkými stopkami. Je to odolná dřevina a na příznivých místech roste rychleji než naše domácí druhy.

Přijď si pro mne, až opadá listí z dubu, řekl sedlák Čupera čertovi v pohádce Jana Wericha. Není divu, že se chytrý sedlák do pekla nikdy nedostal. Dubové listy na podzim seschnou, ale opadají až na jaře, kdy vyraší listy mladé. Tvar listů se může měnit podle prostředí, například podle vlhkosti a kvality půdy, v níž dub roste. Kořeny sahají až do hloubky 5 m. Duby jsou často křivolakého vzrůstu, rozložitá koruna má velmi silné, odstálé a zprohýbané větve.

Dubové dřevo je těžké, tvrdé a využívá se při vodních stavbách, k výrobě lodí, pražců, parket, sudů a nábytku. Dříve se v nouzi mlela z žaludů náhražka mouky, ze které se pekl chléb. Pražené žaludy se také používaly místo kávy. Odvar z kůry mladých dubů pomáhá při léčbě omrzlin, popálenin a vyrážek.

Český název: DUB je staré slovanské slovo.

Latinský název: Quercus pochází z keltského „quer“ = krásný a „cuez“ = strom. Druhový název robur (dub letní) znamená latinsky síla, název se vztahuje k tvrdosti dřeva. Druhový název petra (dub zimní) je z latinského „petra“ = skála, většinou roste na kamenitých půdách. Druhový název rubra (dub červený) je z latinského „ruber“ = červený. Na podzim se listy zbarvují červeně.

K historii Mrákav

Pískovcové kvádry vytěžené ve zdejším lomu byly použity při stavbě Karlova mostu či katedrály sv. Víta v Praze.

Vyobrazení:

dub letní, dub zimní, dub červený

Zastávka 5

SMRK ZTEPILÝ (Picea abies)

Čeleď borovicovité. Smrk má čtyřhranné, ostře špičaté a lesklé jehlice, vyrůstající samostatně kolem celé větvičky. Dlouhé šišky rostou svisle dolů a zralé padají na rozdíl od jedle vcelku. Borka je červenohnědá, šupinatá. Smrkové dřevo je lehké, pružné a měkké. Používá se ve stavebnictví a tesařství, k výrobě hudebních nástrojů, papíru a umělého hedvábí.

Smrk se původně vyskytoval především v horských a podhorských oblastech. Zvýšená spotřeba dřeva a časté vichřice v průběhu 18. a 19. století měly za následek vysazování rychle rostoucího smrku i v nižších polohách. Jednodruhové porosty smrku zvané monokultury nahradily většinu smíšených lesů. Monokultury jsou méně odolné proti škůdcům, smrk napadá kůrovec lýkožrout smrkový. Smrky mají navíc mělko založené kořeny a vítr je snadno vyvrací.

Latinský název: Picea pochází z latinského slova „picis“ = smůla, pryskyřice. Druhový název abies znamená latinsky jedle, zřejmě podle podobnosti obou stromů.

TOPOL OSIKA (Populus tremula)

Do čeledi VRBOVITÝCH patří tzv. dvoudomé rostliny. To znamená, že samčí a samicí květenství nejsou na jedné rostlině, „nebydlí spolu v domě“. U rostlin jednodomých je tomu naopak. Na jedné rostlině najdeme květenství jak samčí, tak samičí. Říká se, že „bydlí spolu v jednom domě“.

Znáte lidové rčení třese se jako osika? Listy osiky se opravdu pohybují i při nepatrném vánku. Když se zadíváte na list pozorněji, jistě si všimnete nápadného zploštění řapíku, které spolu s jeho délkou umožňuje neustálé chvění listu.

Zajímavým využitím osikového dřeva je výroba zápalek. Dříve se z něho vyrábělo i dřevěné uhlí, které se zpracovávalo na střelný prach. A víte jak se zbavit upíra? No přece: probodnout mu srdce osikovým kůlem.

Český název: TOPOL OSIKA je název evropského původu.

Latinský název: Populus pochází z řeckého „paipallomai“ = chvěti se, třásti se, podle třesoucích se listů. Druhový název tremula znamená třaslavý, třesoucí se.

K historii Mrákav

Jsme na přelomu 19.–20. století. Najednou tu není ani jeden kameník ani kolečkář. Veškerá těžba kamene ustala, protože už pro něj není uplatnění. Byl nahrazen moderním stavebním materiálem – betonem. Lom, kde předtím bývalo tak rušno, je teď plný vody a na její hladině se tiše zrcadlí koruny okolních stromů.

Vyobrazení:

smrk ztepilý, topol osika

Zastávka 6

BOROVICE LESNÍ (Pinus sylvestris)

Z čeledi BOROVICOVITÝCH jsou u nás původní tři druhy borovice – borovice lesní, borovice blatka a borovice kleč. V lesích se můžeme setkat také s borovicí vejmutovkou a borovicí černou, které u nás byly často vysazovány.

Borovice lesní patří mezi naše nejskromnější dřeviny. Není náročná na živiny a dokáže se přizpůsobit různým podmínkám. Jediné, co nezbytně potřebuje, je dostatek světla. Kulovitý kořen může dosáhnout hloubky až 7 metrů. Díky tomu může růst na skále i na nepevných písčitých půdách, na kterých by ostatní stromy nepřežily. Borovici lesní snadno poznáme podle jehlic uspořádaných do svazečků po dvou a podle silné, rozpraskané rezavé borky, díky které odolává požárům.

Borové dřevo je světlé, po čase však jádro červená. Používá se k výrobě pražců a nábytku. Ze starších borovic se získávají silice a pryskyřice.

Český název: BOROVICE vznikla odvozením od praslovanského „bor“, což znamená rašeliniště nebo močál, kde borovice také roste. Podobně vznikly i názvy borůvka či brusinka.

Latinský název: Pinus je odvozen z latinských slov „pix, picis“, což znamená smůla, pryskyřice, nebo též z keltského „pin“ = kopec. Druhový název sylvestris v latině znamená lesní, v lese rostoucí.

JEŘÁB PTAČÍ (Sorbus aucuparia)

Jeřáb patří do čeledi RŮŽOVITÝCH. U nás roste několik druhů jeřábů, například jeřáb ptačí, jeřáb muk a jeřáb břek. Příbuznými jeřábu jsou i jabloně, broskvoně, hrušně, třesně, švestky či mandloně.

Jeřáb ptačí neboli obecný je dřevina stromovitého nebo keřovitého vzrůstu. Má štíhlý kmen a řídkou korunu vejčitého tvaru. V lese se považuje za plevelnou dřevinu a odstraňuje se podobně jako bříza a osika. Listy jsou lichozpeřené, na podzim se vybarvují zářivě červeně. Květy jsou bílé, v bohatém květenství. Plodem jsou malvice zvané jeřabiny. Z plodů některých jeřábů se připravují kompoty, marmelády, vína, likéry či domácí ocet. Obsahují karoten a velké množství vitaminů. Díky svým léčivým účinkům pomáhají při zánětech horních cest dýchacích, průjmech a zácpě. Jeřabiny po dozrání zpravidla neopadávají a v zimě jsou často vyhledávanou potravou ptáků a lesní zvěře.

Český název: JEŘÁB vznikl odvozením od staroslovanského jména.

Latinský název: Sorbus pochází z latinského „sorbeo“ = srkat, polykat. Název souvisí i s arabským „šerbet, sorbet“, což je šťáva, která se vyrábí z jeřabin. Druhový název aucuparia znamená ptáčnický. Název je odvozen z latinského slova „aucupion“ = čižba neboli chytání ptáků.

K historii Mrákav

Nad lomem, na cestě, po níž bychom mohli dojít do zaniklé Německé Lhoty, se právě začalo se stavbou hájovny, která dostala jméno Mrákava. Za pár měsíců se do ní nastěhuje zdejší pan polesný se svou rodinou.

Vyobrazení:

borovice lesní, jeřáb ptačí

Zastávka 7

BUK LESNÍ (Fagus sylvatica)

Čeleď BUKOVITÉ, blízkými příbuznými buku jsou například duby.

Buk je strom velkých rozměrů. Má rovný kmen a nápadně hladkou, tenkou, stříbřitě šedou borku. Plody buku jsou trojboké nažky zvané bukvice, uložené po dvou v číšce podobně jako žaludy, ale číška puká na čtyřech stranách. Pupeny jsou dlouhé, tmavě hnědé a špičaté. Listy jsou tmavé, lesklé, na okraji hladké a řídce chlupaté. Podle listu můžeme buk snadno odlišit od habru, který má okraj listu pilovitý.

Buk je jednou z nejpomaleji rostoucích dřevin. V 10 letech svého života dorůstá výšky jen kolem tři čtvrtě metru. Patří mezi dlouhověké stromy, některé buky se dožívají až 450 let.

Bukové dřevo je pleťově růžové, těžké a pevné. Díky těmto vlastnostem se z něj vyrábějí parkety, dlažební kostky, překližky, nábytek, dřevěné uhlí a hračky.

Dříve se z bukvic vyráběl olej používaný na svícení a dokonce i na přípravu jídla. Bukvice chutnají jako oříšky.

Český název: Název BUK se používá nejen v češtině, ale i ve slovenštině, polštině, ruštině i většině ostatních slovanských jazyků.

Latinský název: Fagus pochází z řečtiny. Druhový název sylvatica je středověký způsob psaní latinského slova „sylvestris“, což znamená lesní.

BŘÍZA BĚLOKORÁ (Betula pendula)

Do čeledi BŘÍZOVITÝCH patří společně s břízou například olše a habr. Břízovité jsou jednodomé rostliny s jehnědovitým květenstvím.

Bříza bělokorá patří mezi pionýrské rostliny. To jsou rostliny zpravidla rychle rostoucí, nenáročné na kvalitu půdy a schopné rychlého přizpůsobení daným podmínkám. Všimli jste si někdy, kde tato dřevina převládá? Najdeme ji na důlních haldách i ve starých lomech. Jako jedna z prvních rostlin zarůstá holiny, paseky či jalové půdy poškozené průmyslem nebo ohněm. Má vejčitou, řídkou, nepravidelnou korunu a tenké, dlouhé konce větví jsou mírně převislé.

Dokud nebyl znám papír a pergamen, sloužila na psaní březová kůra. Březové dřevo je velmi světlé, používá se k výrobě nábytku. Z březových větví se vyrábějí košťata a kůra hoří i mokrá.

Český název: BŘÍZA BĚLOKORÁ neboli bříza bradavičnatá má stříbřitě bílou borku a mladé větévky bradavčité. V některých krajích se můžeme setkat také s názvem bříza písčitá.

Latinský název: Slovo Betula bylo do latiny převzato z keltštiny. Druhový název pendula pochází z latinského „pendeo“ = visím. Postranní větve břízy totiž působí dojmem, jako by byly na hlavních větvích volně zavěšeny.

K historii Mrákav

Vítají nás 80. léta 20. století. Znovu se tu rozléhají hlasy, tentokrát jsou to hlasy dětské. Mladí ochránci přírody „Sokolíci“ zde právě budují naučnou stezku. Všimli si totiž, že zde roste spousta zajímavých druhů stromů, které si zaslouží vaši pozornost.

Vyobrazení:

buk lesní, bříza bělokorá

Zastávka 8

JAVOR MLÉČ – JAVOR KLEN

Z čeledi JAVOROVITÝCH je celkově známo přes 150 druhů javorů. U nás rostou tři původní druhy – javor mléč, javor klen a javor babyka.

Javor mléč (Acer platanoides)

Listy má laločnaté, na okraji s řadou tenkých dlouhých zubů. Vzpřímená květenství rozkvétají dlouho před vyrašením listů a časněji než javor klen. Plodem je křídlatá dvounažka, „křídla“ plodu jsou postavena téměř proti sobě. Borka je zprvu šedá a hladká, později hustě podélně brázditá.

„Šťáva“ listů javoru mléče, mléčný latex, obsahuje poměrně velké množství kaučuku. Sirup z mízy javorů se využíval k výrobě cukru. V Americe se javorový cukr vyrábí z mízy javoru cukrového dodnes. Javor mléč je často vysazován v alejích, dřevo má však méně kvalitní než javor klen.

Javor klen (javor horský) (Acer pseudoplatanus)

Listy jsou laločnaté, s nepravidelně zubatým okrajem. Převislá květenství raší současně s listy nebo krátce po nich. Křídla dvounažek se k sobě přiklánějí do tvaru písmene „V“. Borka je zprvu šedá a hladká, později červeně skvrnitá a odlupuje se v plátech.

Klen je u nás rozšířen od pahorkatin až po horské lesy. Porosty klenu mají velký význam při zpevňování horských srázů, kořeny zabraňují sesuvům půdy. Dřevo je pevné a štěpné, používá se k výrobě hudebních nástrojů i párátek, v truhlářství a řezbářství.

Český název: JAVOR MLÉČ je lidově nazýván též „brek“, „blenka“.

JAVOR KLEN pochází z lidového pojmenování „klenice“, „klenka“.

Latinský název: Acer je odvozen z keltského „ac“ = hrot, nebo také z latinského „acer“ = špička, podle tvaru listů. Druhový název platanoides (javor mléč) = platanovitý i název pseudoplatanus (javor klen) jsou odvozeny od podobnosti tvaru listů s platanem.

K historii Mrákav

Nyní už stojíme před posledním zastavením naučné stezky. Obnovili ji Klára, Lucka, Marťan a Kamil, aby tu i Vám bylo hezky. Jestli se jim to podařilo, Vám prozradí toto zrcátko. Na shledanou u stromů.

Vyobrazení:

javor mléč, javor klen

Trasa naučné stezky

viz plánek stezky

Publikováno v rubrikách Naučné stezky, Střední Čechy, okres Kladno, lesnická tématika, přírodní parky. Jestliže Vás tato naučná stezka zaujala, můžete si stránku o ní vložit do svých oblíbených odkazů, nebo ji doporučit ostatním:

Vložit komentář

Vložit komentář

Jméno:
Váš e-mail, pokud chcete (nebude zobrazen, ani zneužit k zasílání spamu):
Váš komentář: